Tak takhle to všechno začalo...

Rozhovor uveřejněný v Moravském Metropolu. Redaktorka Dita Brančíková:

www.imetropol.cz/uploads/vydani/a2bac3c897bab875aca785cb6ce0d5e3deb69c37.pdf

Renato, je mi známo, že jste dlouho toužila

po děťátku. Můžete popsat našim

čtenářům, co bylo příčinou, že Váš sen o

dítěti se tak dlouho komplikoval?

Po dítěti jsem toužila už opravdu dlouho, tak

od 24 let, ale byla jsem samá práce, koníčky,

hory, zábava....prostě na rodinný a klidný

život nezbývalo moc času. První problémy

přišly po třicítce, když mi po běžné operaci

laparoskopií doktor oznámil, že mám endometriózu

3-4 stupně. 4. stupeň této nemoci

způsobuje neplodnost. Oznámil mi tehdy, že

mě budou hormonálně léčit a poté má jediná

šance na dítě je podstoupení umělého

oplodnění. V jiném případě, tedy spontánního

oplodnění, by se s největší pravděpodobností

jednalo o mimoděložní těhotenství.

Najednou začal čas hrozně rychle pádit a já

si uvědomovala, jak stárnu. Po léčbě jsem už

na nic nečekala a šla do sanatoria Hélios, to

mi už bylo 34 roků. K mému úžasu se podařil

hned první pokus umělého oplodnění a chytla

se dokonce obě embryjka. A aby bylo vše

úplně dokonalé, zjistila jsem ve 20 týdnu, že

čekám holčičku a chlapečkaJ). Sen mohl tedy

začít.

Sen se Vám splnil, ale jak už to v životě

bývá, všechno bylo najednou jinak. Co se

Vám přihodilo?

ANO…všechno bylo najednou opravdu jinak.

Tak od 18tého týdne těhotenství mně

začaly bolesti. Po konzultacích s doktory mi

bylo řečeno, že je to roztahování dělohy, což

se u dvojčátek děje běžně a je to normální.

Místy jsem si už připadala jako hypochondr.

Bolesti jsem tedy snášela někdy hůř a někdy

líp. Do toho jsem ještě pracovala, i když mi

bylo nabídnuto, abych šla na rizikové těhotenství.

Odmítla jsem a myslela si, že z boje

přeci člověk neutíká. Navíc jako manažerka

projektu ve společnosti jsem měla před akcí

a tu jsem chtěla řádně dodělat a předat. Práci

jsem sice dodělala, ale už nepředala. První

den akce se bolesti nedaly vydržet a já šla do

bohunické nemocnice ke známé doktorce. Ta

mě okamžitě hospitalizovala. A já se až tam

dozvěděla, že mé bolesti byly kontrakce. Co

bylo dál, nejlépe vypovídá můj deník, který

si píšu od té doby, co se Ellinka narodila.

Úryvky z Renatina deníku:

9.11.2009

Večer v 20.00 se dozvídám, že budu s prckama

převezena z Bohunic na Obilný trh.

Pamatuji si na ten hrozný strach, co se s

nimi stane (Ellinkou a Dannym), když je porodím.

Převáží mě sanitka a paní doktorka

mi dává na uklidnění přímo do žil „panáka

diazepamu“, abychom zastavili ten můj

třes. V této hrozné chvíli se musím pousmát

nad tímto vtipem. Říká, že ten kdo vymyslel

diazepam, zaslouží Nobelovu cenu. Souhlasím.

Noc zvládáme ještě spolu s miminky v

bříšku.

10.11.2009

A je to tady, kontrakce zesilují a je jasné,

že budu rodit. Volám Toma, aby přijel. Ve

12.20 je Ellinka na světě. Maličko kvikla,

tak ji doktoři odváží v inkubátoru na JIPku.

Dannyho necháváme ještě v bříšku, kdyby

se podařilo kontrakce zastavit a ho tím zachránit.

Bohužel po třech hodinách se historie

opakuje a přesně v 15.20 je Daneček na

světě. Nestihli se zavolat ani doktoři z JIPky,

tak ho odnáší v misce na nářadí nahoru.

Ellinku jsem po porodu neviděla, Danečka

ano – bohužel můj jediný pohled na něho.

Doktoři mu nedávají šanci a jejich slova

se po dvou hodinách potvrzují. Daneček

umírá 2 hodiny po porodu a Ellinka bojuje

o život.

Jdeme se na ni s Tomem podívat a to mě

zlomí. Beruška je hrozně malička a má nervové

tiky z toho jak je nezralá. V bříšku byla

jenom 24 + 2 týdnů. Má 700 g a 32 cm. Boj

o život Ellinky dneska začíná. Strach, který

nás už nepustí, do nás začíná bušit...

Jaké byly pocity a co následovalo v dalších

týdnech, co všechno jste musela

vydržet?

První pocit, který jsem měla, byly neskutečné

výčitky, že jsem to prckům zavinila já

svým přístupem si pořád něco dokazovat. Do

12tého týdne jsem s nimi skotačila na horách

a potom ta práce. Bylo mi ale jasné, že

výčitkami nepomůžu ani sobě a už vůbec ne

Ellince, proto jsem je vypudila z hlavy a začala

fungovat. Odstříkávat mléko, i když vůbec

nebylo jasné, zda Ella přežije a chodit za ní co

3 hodiny, i když strach, že za ní přijdu a ona

už tam nebude, byl obrovský. Každé zazvonění

na JIPku mě stálo hrozné úsilí. A když

jsem tam to miminečko vždycky našla, tekly

mi slzy radostí.

Najednou tu byl zcela jiný příběh. Ze snu o

dvojčátkách se stal příběh o nedonošeném,

abnormálně nezralém miminku. Musela

jsem tedy přepnout na zcela jiný způsob fungování.

To je hrozně důležité, protože jenom

pak se neutápíte v slzách, ale radujete se z

maličkostí a malilinkatých krůčků, které Ellinka

dělala.

Hrozně mi pomohli doktoři a sestřičky na

JIPce, jim patří mé obrovské díky, protože oni

mě utvrzovali, že to, co pro Ellinku dělám

je správné. To oni mě informovali o sdružení

Nedoklubko a já si hned první týden

po propuštění z nemocnice zašla na jejich

přednášku.

11.10.2009 – 1.12. 2009

Strach, nervozita zase strach a zase nervozita.

V těchto dnech mi moc pomáhá

podpora lidí kolem mě. Pravda, že v nouzi

poznáš přítele, se potvrzuje a já si konečně,

ve svých 34. letech začínám uvědomovat

pravé hodnoty života. Svýma esemeskama

a podporou ve mně vzbuzují víru, že to ta

malá Beruška zvládne a vybojuje už kvůli

nim, abychom mohli někdy před ně spolu

jít a poděkovat jim.

3. – 4. 12.2009 – 23 a 24. den

Chválí jí i paní doktorka Matušková a taky

sestřička. Ale jenom na půl ucha, aby prý

nezpychlaJ. Vypadá jako malý kosmonaut

přesně před startem do vesmíru. Hlásí mi,

že má 730 gramů a že vypije 15 ml mlíčka

za 3 hodiny.

12.12. – 32. den

Dneska měla službu paní doktorka Kratochvílová.

Informace o Ellince mně podala

zase trochu jinak. Jenom jsem valila oči

a lapala po dechu. Nejdřív mi řekla, že ji

našli nález na srdíčku. Potom mi řekla, že

byl objeven nález na mozku. Je to důkaz

toho, že Ellinka před porodem, po porodu a

první 3 týdny opravdu zápasila o život. Mozek

budou taky sledovat, a co z toho bude,

ukáže jen čas. A pověděla mi o celkové sepsi

(infekci) Ellinky v průběhu jejího zánětu v

bříšku, tedy týden po narození. Celková infekce

tehdy způsobila, že Ellince šlo vyloženě

o život a že stačilo málo...

31.12. 2009 – 51.den

Poslední den roku 2009, konec roku podělaného

a začátek snad roku dobrého, teda

doufámJ. Elli má 1.270 g, jdeme za ní s

Tomem. Je krásnější a krásnější. Silvestra

slavíme nakonec u kamarádů, kde před

půlnocí vybalujeme balónky jeden červený

a druhý bílý, že je o půlnoci vypustíme do

nebíčka. Na jeden píšeme „Ať žije Ellinka“

a na druhý, červený „Danečkovi“ a všichni

se podepisujeme. O půlnoci je vypouštíme

a úplně mně, i všem přítomným mrazí v

zádech. Červený balón Danečkův stoupá

vzhůru a vzdaluje se, ale bílý ne a ne se

od země odlepit a zůstává s námi na zemi.

Stejně jako Ellinka…

Chvíli poté Vám ve Vojenské nemocnici

v Brně zjistili v břiše nádor velikosti pomeranče.

Musela jste podstoupit operaci,

nádor byl naštěstí nezhoubný. Co jste

právě prožívala?

Pamatuji si, že to přišlo ve chvíli, kdy jsem si

myslela, že se vše v dobré obrací. Že vlastně

stačí, aby Ellinka dorostla a půjde konečně

domů. Období, které jsme zažívali doposud,

bylo těžké. Pro mě mělo přijít období ještě

těžší, totiž bez Ellinčiných návštěv, které mě

držely nad vodou. Na jakýsi útvar v břiše přišla

paní doktorka na kontrole po šestinedělí.

Hned jsem se objednala do Vojenské nemocnice

a tam mi paní Dr. Hudcová s panem Dr.

Kratochvílem oznámili, že musím podstoupit

operaci. To byla středa a hned v neděli

jsem nastupovala. Byla jsem plna elánu a

optimismu, že to zvládnou laparoskopií a já

budu ve čtvrtek zase u Ellinky. Vše bylo ale

zase jinak. Probudila jsem se na JIPce, břicho

rozpárané od pupíku dolů (celkem 16 stehů),

pohnout. se dozvěděla, že jsem přišla i o cca 70 cm

tenkého střeva a že tento nádor byl příčinou

předčasného porodu a vytlačil obě miminka.

V nemocnici jsem strávila celkem 14 dní, z

toho 8 dní na JIPce. Ve Vojenské nemocnici se

ke mně všichni chovali úplně úžasně, všem

patří má nejhlubší poklona!!!! Havně paní

doktorce Hudcové a doktorku Kratochvílovi.

Sestřičkám na JIPce zase patří můj dík,

že mi poctivě schovávaly odstříkané mléko

pro Ellu do ledničky, vymývaly odsávačku.

Jsou tam sehraný tým, jak na JIPce, tak na

oddělení. Díky nim se ten můj problém relativně

brzy vyřešil. Nemusela jsem měsíce

čekat na operaci, všechno se to seběhlo tak

nějak rychle.

Jak Vám v této další nelehké situaci pomáhala

Vaše rodina a manžel? Cítila

jste alespoň psychickou podporu svého

okolí?

Pro všechny to byl samozřejmě hrozný šok.

Už i z toho důvodu, protože v naší rodině se

po 2. generace nenarodil kluk a najednou tu

mohl být. Všichni to hrozně obrečeli. Manžel

ten okamžitě převzal všechny praktické

věci, aby mě tím nezatěžoval a abych se plně

mohla věnovat Ellince. Byla jsem ráda, že

na tento bol nejsem sama, že ho mám. Zrovna

jsme se stěhovali, kupovali nové auto a

spoustu dalších věcí na vyřízení bylo jen na

něm. Rodina, přátelé, kolegové z práce i moji

pracovní přátelé byli skvělí. Jakákoliv sms,

jakýkoliv telefonát od nich mě neskutečně

nakopával a pomáhal překonat toto špatné

období. Hlavně jsem věřila, že čím více na

nás budou lidi myslet, tím větší podporu

tam nahoře bude Ellinka mít. Zkrátka, že

tolik energie, kterou nám lidé věnovali, nezůstane

viset jen tak ve vzduchu, ale míří

přímo za Ellinkou a pomáhá jí to v nejtěžších

chvílích. Proto jsem neustále těm, co měli

zájem, posílala pravidelné zprávy o jejím

stavu, abych se připomněla. Bez nich by to

bylo o moc těžší.

Co obnáší péče o nedonošeňátko?

Je to péče jako každá jiná, jen těch povinností

a nutností je o něco více. Taky se člověk musí

obrnit značnou dávkou trpělivosti, protože

ty krůčky, které Ellinka dělá, jsou opravdu

nepatrné. Ale o to si jich více člověk váží.

S Ellou cvičíme 4 x denně Vojtovu metodu.

To musíme i z toho důvodu, že má nález na

mozku. Cvičením jiná část mozku přebere to,

co měla dělat ta neživá (dutá) část. Potom

musíme být velice opatrní na různé infekty,

jako jsou i rýma nebo kašel. Vzhledem k

nezralosti plic musí Ella při každém infektu

inhalovat do plic kortikoidy, protože plíce

byly extrémně nezralé. A každá inhalace kortikoidy

v sobě nese další vedlejší účinky. Taky

je chudokrevná, ještě v nemocnici měla tak

5 transfuzí krve do hlavičky. Teď to řešíme

medikamenty.

Jak jste na tom s Elinkou nyní? Co všechno

už máte za sebou a co Vás ještě čeká?

Tak Elli mělo nedávno půl roku, ale gestačně

jako by měla 3 měsíce. Váží jen 3,6 kg. Váha

jde nahoru hrozně pomalinku. Co se týká

zdraví, je to jedna velká neznámá. Největším

problémem v současné době je ten nález na

mozku. Pohybově to asi ustojíme cvičením

Vojtovky. Mentálně zatím nevíme. V červnu

máme vyšetření u psychologa, tak snad

budeme vědět víc. Co se týká očí, retinopatie

se zastavila na stupni 2-3 a oči se jí začaly

samy upravovat. Pamatuji si ten den, když

jsem se to dozvěděla. Byla jsem hrozně šťastná

a pyšná, že mám takovou dceru. Že tak

dokáže se vším bojovat. I když se teď Ellinka

vyvíjí dobře, nemáme zdaleka vyhráno. Budoucnost

je jedna velká neznámá, já jsem ale

věčný optimista.

10.5.2010 – půl roku

Elli váží 3,55 kg a je plně kojená.

Tak a je to tady. Půl roku je za námi. Něco

neuvěřitelného a nemyslitelného vloni v listopadu.

To mě usvědčuje v tom, že z každé

špatné životní situace je nějaká cesta. Teda

zatím jsme ji vždycky našliJ. Pokaždé, když

se teď na tu svoji princeznu podívám, uvědomím

si, jak velký zázrak se nám stal!

Mám nejlepší dcerušku pod sluncem. No a

já teď po půl roce jsem „JEN“ pyšná, že jsem

maminka tak úžasné dcery, takového BOJOVNÍKA,

který nikdy nic nevzdal a věřím,

že nevzdá…