Tak takhle to všechno začalo...
Rozhovor uveřejněný v Moravském Metropolu. Redaktorka Dita Brančíková:
www.imetropol.cz/uploads/vydani/a2bac3c897bab875aca785cb6ce0d5e3deb69c37.pdf
Renato, je mi známo, že jste dlouho toužila
po děťátku. Můžete popsat našim
čtenářům, co bylo příčinou, že Váš sen o
dítěti se tak dlouho komplikoval?
Po dítěti jsem toužila už opravdu dlouho, tak
od 24 let, ale byla jsem samá práce, koníčky,
hory, zábava....prostě na rodinný a klidný
život nezbývalo moc času. První problémy
přišly po třicítce, když mi po běžné operaci
laparoskopií doktor oznámil, že mám endometriózu
3-4 stupně. 4. stupeň této nemoci
způsobuje neplodnost. Oznámil mi tehdy, že
mě budou hormonálně léčit a poté má jediná
šance na dítě je podstoupení umělého
oplodnění. V jiném případě, tedy spontánního
oplodnění, by se s největší pravděpodobností
jednalo o mimoděložní těhotenství.
Najednou začal čas hrozně rychle pádit a já
si uvědomovala, jak stárnu. Po léčbě jsem už
na nic nečekala a šla do sanatoria Hélios, to
mi už bylo 34 roků. K mému úžasu se podařil
hned první pokus umělého oplodnění a chytla
se dokonce obě embryjka. A aby bylo vše
úplně dokonalé, zjistila jsem ve 20 týdnu, že
čekám holčičku a chlapečkaJ). Sen mohl tedy
začít.
Sen se Vám splnil, ale jak už to v životě
bývá, všechno bylo najednou jinak. Co se
Vám přihodilo?
ANO…všechno bylo najednou opravdu jinak.
Tak od 18tého týdne těhotenství mně
začaly bolesti. Po konzultacích s doktory mi
bylo řečeno, že je to roztahování dělohy, což
se u dvojčátek děje běžně a je to normální.
Místy jsem si už připadala jako hypochondr.
Bolesti jsem tedy snášela někdy hůř a někdy
líp. Do toho jsem ještě pracovala, i když mi
bylo nabídnuto, abych šla na rizikové těhotenství.
Odmítla jsem a myslela si, že z boje
přeci člověk neutíká. Navíc jako manažerka
projektu ve společnosti jsem měla před akcí
a tu jsem chtěla řádně dodělat a předat. Práci
jsem sice dodělala, ale už nepředala. První
den akce se bolesti nedaly vydržet a já šla do
bohunické nemocnice ke známé doktorce. Ta
mě okamžitě hospitalizovala. A já se až tam
dozvěděla, že mé bolesti byly kontrakce. Co
bylo dál, nejlépe vypovídá můj deník, který
si píšu od té doby, co se Ellinka narodila.
Úryvky z Renatina deníku:
9.11.2009
Večer v 20.00 se dozvídám, že budu s prckama
převezena z Bohunic na Obilný trh.
Pamatuji si na ten hrozný strach, co se s
nimi stane (Ellinkou a Dannym), když je porodím.
Převáží mě sanitka a paní doktorka
mi dává na uklidnění přímo do žil „panáka
diazepamu“, abychom zastavili ten můj
třes. V této hrozné chvíli se musím pousmát
nad tímto vtipem. Říká, že ten kdo vymyslel
diazepam, zaslouží Nobelovu cenu. Souhlasím.
Noc zvládáme ještě spolu s miminky v
bříšku.
10.11.2009
A je to tady, kontrakce zesilují a je jasné,
že budu rodit. Volám Toma, aby přijel. Ve
12.20 je Ellinka na světě. Maličko kvikla,
tak ji doktoři odváží v inkubátoru na JIPku.
Dannyho necháváme ještě v bříšku, kdyby
se podařilo kontrakce zastavit a ho tím zachránit.
Bohužel po třech hodinách se historie
opakuje a přesně v 15.20 je Daneček na
světě. Nestihli se zavolat ani doktoři z JIPky,
tak ho odnáší v misce na nářadí nahoru.
Ellinku jsem po porodu neviděla, Danečka
ano – bohužel můj jediný pohled na něho.
Doktoři mu nedávají šanci a jejich slova
se po dvou hodinách potvrzují. Daneček
umírá 2 hodiny po porodu a Ellinka bojuje
o život.
Jdeme se na ni s Tomem podívat a to mě
zlomí. Beruška je hrozně malička a má nervové
tiky z toho jak je nezralá. V bříšku byla
jenom 24 + 2 týdnů. Má 700 g a 32 cm. Boj
o život Ellinky dneska začíná. Strach, který
nás už nepustí, do nás začíná bušit...
Jaké byly pocity a co následovalo v dalších
týdnech, co všechno jste musela
vydržet?
První pocit, který jsem měla, byly neskutečné
výčitky, že jsem to prckům zavinila já
svým přístupem si pořád něco dokazovat. Do
12tého týdne jsem s nimi skotačila na horách
a potom ta práce. Bylo mi ale jasné, že
výčitkami nepomůžu ani sobě a už vůbec ne
Ellince, proto jsem je vypudila z hlavy a začala
fungovat. Odstříkávat mléko, i když vůbec
nebylo jasné, zda Ella přežije a chodit za ní co
3 hodiny, i když strach, že za ní přijdu a ona
už tam nebude, byl obrovský. Každé zazvonění
na JIPku mě stálo hrozné úsilí. A když
jsem tam to miminečko vždycky našla, tekly
mi slzy radostí.
Najednou tu byl zcela jiný příběh. Ze snu o
dvojčátkách se stal příběh o nedonošeném,
abnormálně nezralém miminku. Musela
jsem tedy přepnout na zcela jiný způsob fungování.
To je hrozně důležité, protože jenom
pak se neutápíte v slzách, ale radujete se z
maličkostí a malilinkatých krůčků, které Ellinka
dělala.
Hrozně mi pomohli doktoři a sestřičky na
JIPce, jim patří mé obrovské díky, protože oni
mě utvrzovali, že to, co pro Ellinku dělám
je správné. To oni mě informovali o sdružení
Nedoklubko a já si hned první týden
po propuštění z nemocnice zašla na jejich
přednášku.
11.10.2009 – 1.12. 2009
Strach, nervozita zase strach a zase nervozita.
V těchto dnech mi moc pomáhá
podpora lidí kolem mě. Pravda, že v nouzi
poznáš přítele, se potvrzuje a já si konečně,
ve svých 34. letech začínám uvědomovat
pravé hodnoty života. Svýma esemeskama
a podporou ve mně vzbuzují víru, že to ta
malá Beruška zvládne a vybojuje už kvůli
nim, abychom mohli někdy před ně spolu
jít a poděkovat jim.
3. – 4. 12.2009 – 23 a 24. den
Chválí jí i paní doktorka Matušková a taky
sestřička. Ale jenom na půl ucha, aby prý
nezpychlaJ. Vypadá jako malý kosmonaut
přesně před startem do vesmíru. Hlásí mi,
že má 730 gramů a že vypije 15 ml mlíčka
za 3 hodiny.
12.12. – 32. den
Dneska měla službu paní doktorka Kratochvílová.
Informace o Ellince mně podala
zase trochu jinak. Jenom jsem valila oči
a lapala po dechu. Nejdřív mi řekla, že ji
našli nález na srdíčku. Potom mi řekla, že
byl objeven nález na mozku. Je to důkaz
toho, že Ellinka před porodem, po porodu a
první 3 týdny opravdu zápasila o život. Mozek
budou taky sledovat, a co z toho bude,
ukáže jen čas. A pověděla mi o celkové sepsi
(infekci) Ellinky v průběhu jejího zánětu v
bříšku, tedy týden po narození. Celková infekce
tehdy způsobila, že Ellince šlo vyloženě
o život a že stačilo málo...
31.12. 2009 – 51.den
Poslední den roku 2009, konec roku podělaného
a začátek snad roku dobrého, teda
doufámJ. Elli má 1.270 g, jdeme za ní s
Tomem. Je krásnější a krásnější. Silvestra
slavíme nakonec u kamarádů, kde před
půlnocí vybalujeme balónky jeden červený
a druhý bílý, že je o půlnoci vypustíme do
nebíčka. Na jeden píšeme „Ať žije Ellinka“
a na druhý, červený „Danečkovi“ a všichni
se podepisujeme. O půlnoci je vypouštíme
a úplně mně, i všem přítomným mrazí v
zádech. Červený balón Danečkův stoupá
vzhůru a vzdaluje se, ale bílý ne a ne se
od země odlepit a zůstává s námi na zemi.
Stejně jako Ellinka…
Chvíli poté Vám ve Vojenské nemocnici
v Brně zjistili v břiše nádor velikosti pomeranče.
Musela jste podstoupit operaci,
nádor byl naštěstí nezhoubný. Co jste
právě prožívala?
Pamatuji si, že to přišlo ve chvíli, kdy jsem si
myslela, že se vše v dobré obrací. Že vlastně
stačí, aby Ellinka dorostla a půjde konečně
domů. Období, které jsme zažívali doposud,
bylo těžké. Pro mě mělo přijít období ještě
těžší, totiž bez Ellinčiných návštěv, které mě
držely nad vodou. Na jakýsi útvar v břiše přišla
paní doktorka na kontrole po šestinedělí.
Hned jsem se objednala do Vojenské nemocnice
a tam mi paní Dr. Hudcová s panem Dr.
Kratochvílem oznámili, že musím podstoupit
operaci. To byla středa a hned v neděli
jsem nastupovala. Byla jsem plna elánu a
optimismu, že to zvládnou laparoskopií a já
budu ve čtvrtek zase u Ellinky. Vše bylo ale
zase jinak. Probudila jsem se na JIPce, břicho
rozpárané od pupíku dolů (celkem 16 stehů),
pohnout. se dozvěděla, že jsem přišla i o cca 70 cm
tenkého střeva a že tento nádor byl příčinou
předčasného porodu a vytlačil obě miminka.
V nemocnici jsem strávila celkem 14 dní, z
toho 8 dní na JIPce. Ve Vojenské nemocnici se
ke mně všichni chovali úplně úžasně, všem
patří má nejhlubší poklona!!!! Havně paní
doktorce Hudcové a doktorku Kratochvílovi.
Sestřičkám na JIPce zase patří můj dík,
že mi poctivě schovávaly odstříkané mléko
pro Ellu do ledničky, vymývaly odsávačku.
Jsou tam sehraný tým, jak na JIPce, tak na
oddělení. Díky nim se ten můj problém relativně
brzy vyřešil. Nemusela jsem měsíce
čekat na operaci, všechno se to seběhlo tak
nějak rychle.
Jak Vám v této další nelehké situaci pomáhala
Vaše rodina a manžel? Cítila
jste alespoň psychickou podporu svého
okolí?
Pro všechny to byl samozřejmě hrozný šok.
Už i z toho důvodu, protože v naší rodině se
po 2. generace nenarodil kluk a najednou tu
mohl být. Všichni to hrozně obrečeli. Manžel
ten okamžitě převzal všechny praktické
věci, aby mě tím nezatěžoval a abych se plně
mohla věnovat Ellince. Byla jsem ráda, že
na tento bol nejsem sama, že ho mám. Zrovna
jsme se stěhovali, kupovali nové auto a
spoustu dalších věcí na vyřízení bylo jen na
něm. Rodina, přátelé, kolegové z práce i moji
pracovní přátelé byli skvělí. Jakákoliv sms,
jakýkoliv telefonát od nich mě neskutečně
nakopával a pomáhal překonat toto špatné
období. Hlavně jsem věřila, že čím více na
nás budou lidi myslet, tím větší podporu
tam nahoře bude Ellinka mít. Zkrátka, že
tolik energie, kterou nám lidé věnovali, nezůstane
viset jen tak ve vzduchu, ale míří
přímo za Ellinkou a pomáhá jí to v nejtěžších
chvílích. Proto jsem neustále těm, co měli
zájem, posílala pravidelné zprávy o jejím
stavu, abych se připomněla. Bez nich by to
bylo o moc těžší.
Co obnáší péče o nedonošeňátko?
Je to péče jako každá jiná, jen těch povinností
a nutností je o něco více. Taky se člověk musí
obrnit značnou dávkou trpělivosti, protože
ty krůčky, které Ellinka dělá, jsou opravdu
nepatrné. Ale o to si jich více člověk váží.
S Ellou cvičíme 4 x denně Vojtovu metodu.
To musíme i z toho důvodu, že má nález na
mozku. Cvičením jiná část mozku přebere to,
co měla dělat ta neživá (dutá) část. Potom
musíme být velice opatrní na různé infekty,
jako jsou i rýma nebo kašel. Vzhledem k
nezralosti plic musí Ella při každém infektu
inhalovat do plic kortikoidy, protože plíce
byly extrémně nezralé. A každá inhalace kortikoidy
v sobě nese další vedlejší účinky. Taky
je chudokrevná, ještě v nemocnici měla tak
5 transfuzí krve do hlavičky. Teď to řešíme
medikamenty.
Jak jste na tom s Elinkou nyní? Co všechno
už máte za sebou a co Vás ještě čeká?
Tak Elli mělo nedávno půl roku, ale gestačně
jako by měla 3 měsíce. Váží jen 3,6 kg. Váha
jde nahoru hrozně pomalinku. Co se týká
zdraví, je to jedna velká neznámá. Největším
problémem v současné době je ten nález na
mozku. Pohybově to asi ustojíme cvičením
Vojtovky. Mentálně zatím nevíme. V červnu
máme vyšetření u psychologa, tak snad
budeme vědět víc. Co se týká očí, retinopatie
se zastavila na stupni 2-3 a oči se jí začaly
samy upravovat. Pamatuji si ten den, když
jsem se to dozvěděla. Byla jsem hrozně šťastná
a pyšná, že mám takovou dceru. Že tak
dokáže se vším bojovat. I když se teď Ellinka
vyvíjí dobře, nemáme zdaleka vyhráno. Budoucnost
je jedna velká neznámá, já jsem ale
věčný optimista.
10.5.2010 – půl roku
Elli váží 3,55 kg a je plně kojená.
Tak a je to tady. Půl roku je za námi. Něco
neuvěřitelného a nemyslitelného vloni v listopadu.
To mě usvědčuje v tom, že z každé
špatné životní situace je nějaká cesta. Teda
zatím jsme ji vždycky našliJ. Pokaždé, když
se teď na tu svoji princeznu podívám, uvědomím
si, jak velký zázrak se nám stal!
Mám nejlepší dcerušku pod sluncem. No a
já teď po půl roce jsem „JEN“ pyšná, že jsem
maminka tak úžasné dcery, takového BOJOVNÍKA,
který nikdy nic nevzdal a věřím,
že nevzdá…